Historie války 1866

Růst německého nacionalismu, frankfurtský sněm

Pocit sounáležitosti Němců a koncept německého národa se paradoxně zrodil a vyzrál jako následek odporu proti francouzské nadvládě během napoleonských válek.

Německé národní hnutí se postupně změnilo ve snahu o národní stát. Roku 1848 se konal ve Frankfurtu nad Mohanem revoluční sněm, který sepsal celoněmeckou ústavu a připravoval volby do parlamentu zastupujícího všechna německá území.

Roku 1849 tento revoluční parlament nabídl titul německého císaře pruskému králi. Ten ale nabídku nepřijal, neboť nechtěl popudit panovníky států, kteří platnost ústavy a frankfurtského parlamentu odmítali (především Rakouska). Dalším, nikoli bezvýznamným, důvodem pak bylo, že by německý císař byl ve své pozici z vůle parlamentu, rozumějme z vůle lidu, a nikoli z Boží milosti. Rakousko se netajilo snahou zakonzervovat stávající stav, tedy Německý spolek. Navíc byla na území Rakouska většina obyvatelstva jiných etnik, než německého.

Objevila se proto maloněmecká koncepce. Tato koncepce měla za cíl vytvořit jednotný stát Němců bez Rakouska. Sněm byl ale nakonec kvůli neutichajícím revolučním nepokojům rozehnán. Myšlenka na jednotný německý stát podle maloněmecké koncepce ovšem zakořenila. Rostoucí průmyslové a ekonomické vazby si takový stát žádaly. Ale německé sjednocení mělo nakonec proběhnout „krví a železem“ pod vojenskou taktovkou Pruska. Překážkou byl ovšem vliv Rakouska. Prusko nutně potřebovalo najít záminku k válce s Rakouskem.

Příčiny prusko-rakouské války

Záminkou pro válku mezi Pruskem a Rakouskem se staly události ve Šlesvicku a Holštýnsku.

Roku 1863 přepadl a obsadil tyto dvě malé německé země dánský král. Reakce Německého spolku v čele s rakouskou a pruskou armádou na sebe nedala dlouho čekat.

Roku 1864 vypukla válka, kterou Dánsko prohrálo a muselo se nároků na původně dobytá území vzdát. Z navrácených území se staly jakési kolonie obou hlavních vítězů – Šlesvicko připadlo Prusku a Holštýnsko připadlo Rakousku, ačkoli s ním územně nijak nesouviselo. Rakousko bylo v tuto chvíli ve velmi nepříjemné situaci. Rakušané sem museli přesunout část své armády z hlavního území. Přitom viděli, že Prusko má zájem Holštýnsko anektovat. O rakouských návrzích vyměnit Holštýnsko za pruské Slezsko Prusové nechtěli ani slyšet. Situace v Holštýnsku pozvolna vyhrocovala vztahy mezi oběma nedávnými spojenci.

Pozice Rakouska před válkou

Rakousko bylo před touto válkou nejvýznamnější mocností střední Evropy a tradičním vůdcem států s německým etnikem.

Historicky byly země, kde se hovořilo německy, sjednoceny do volného konfederativního útvaru jménem Svatá říše římská (později se používal název Svatá říše římská národa německého – i když tento útvar zahrnoval i území osídlená jinými národy, jako např. Čechy či Italy, a některá německy hovořící území stála mimo tuto říši). Od 15. století bylo zvykem volit jako představitele říše panovníky z dynastie Habsburků, reprezentujících Rakousko.

Po jejím vynuceném zániku za napoleonských válek byl vytvořen 8. června 1815 na vídeňském kongresu Německý spolek, který měl tuto říši nahradit. I v Německém spolku se stalo samozřejmostí, že rakouský panovník je zároveň hlavním reprezentantem aliance. Rakouským panovníkem byl v době Prusko-rakouské války císař František Josef I. (18. srpna 1830 – 21. listopadu 1916).

Pozice Pruska před válkou

Pruský stát vznikl na území kolem dnešního města Kaliningradu (dříve se jmenovalo německy Königsberg, česky se běžně označuje jako Královec), které v současnosti patří Rusku.

Založily ho Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů ve 13. století. Němečtí rytíři pak ohrožovali území sousední Litvy a Polska, postupem času Polsko a Litva získaly převahu. Roku 1618 došlo ke spojení Pruska s Braniborskem a hlavní město bylo přeneseno do Berlína. Prusko využilo komplikované situace Polska během Velké severní války (1700–1721) a zájmů Svaté říše římské ve Válce o španělské dědictví (1701–1714) a roku 1701 bylo dosaženo souhlasu obou těchto státních útvarů s tím, aby byl v Königsbergu korunován Fridrich I. jako Král v Prusku. (Popravdě řečeno byl takto formulovaný titul neobvyklý a dokazuje velký vliv sousedního Polska, které Fridrichu I. upřelo možnost používat titul Pruský Král).

V letech 1772-1795 se Prusko zúčastnilo trojího dělení Polska a krom územních zisků došlo také k tomu, že se titul Král v Prusku změnil na titul Pruský král. Prusko pak sehrálo významnou roli v Napoleonských válkách a po Vídeňském kongresu (1814 – 1815) získalo jako vítězná mocnost další velká území ve svém sousedství. Reálná politická síla Pruska rostla. Dalo se tušit, že v budoucnu dojde k zápasu mezi Pruskem a Rakouskem o velmocenské postavení ve střední Evropě. Panovníkem Pruska byl v době Prusko-rakouské války Král a pozdější první Německý císař Vilém I. (22. března 1797 — 9. března 1888).

Začal postup I. armády pruského prince Bedřicha Karla do Čech u Žitavy a Labské armády vedené generálem Herwarthem von Bittenfeld od Drážďan k České Lípě

Srážka u Kuřívod. Nejprve došlo ke střetu ½ eskadrony rakouských husarů pluku č. 4 s jednou eskadronou pruského husarského pluku č. 7.

Podvečerní a noční boj mezi rakouskou brigádou generálmajora Poschachera (pěší pluk č. 30 a 34 a 18. prapor polních myslivců) od I. armádního sboru generála jízdy Clam-Gallase a pruskou 15. a 16. brigádou od 8. pěší divize generálporučíka Horna proběhl 26. června 1866. Stalo se tak poté, co Prusové obsadili bez boje Turnov a velitel pruské I. armády princ Bedřich Karel vyslal 8. divizi s rozkazem postoupit směrem ke klíčovému mostu přes řeku Jizeru v osadě Podolí.

II. pruská armáda pod vedením korunního prince Bedřicha Viléma překročila hranice ve třech proudech na Náchodsku a Trutnovsku

V tu dobu přijel do Podola velitel I. armádního sboru generál Clam-Gallas a vydal rozkaz k nasazení dalších dvou brigád I. armádního sboru. Po příchodu prvních posil však byl vydán nový rozkaz, tentokráte k ústupu z Podolí, protože nepřehledná situace v nočním čase nedávala naději na úspěch. Prusům se tak nakonec podařilo obsadit celou obec i klíčový most, který však Rakušané stihli spálit.

Bitva u Náchoda, která je někdy také nazývána Bitva na Doběníně, byla první velkou bitvou prusko-rakouské války. Bitevním polem se stal táhlý svah Branky na hřebenu silnice Nové Město nad Metují – Náchod. Středem bojů byl poté strmý svah nad Václavicemi. Zpočátku se zdálo, že se rakouským jednotkám daří. Prusové byli donuceni ustupovat směrem k Náchodu. Kolem poledne však dorazila na bojiště hlavní část pruského V. sboru a tím byla bitva rozhodnuta.

Bitva u Trutnova

Utkává se zde téměř 60.000 pěšáků, přes 4.000 jezdců a 25 dělostřeleckých baterií. Drama letního dne sice končí vítězstvím rakouských vojsk , ale již druhý den jsou Rakušané poraženi při ústupových bojích čerstvými pruskými posilami.

Hned následující den se odehrála bitva u České Skalice. Pruské vojsko pokračovalo ve svém postupu, které jim poskytlo vítězství v bitvě u Náchoda. Bitva u České Skalice byla sice jednou z nejkratších, ale také zároveň jednou z nejkrvavějších. V pouhých čtyřech hodinách tu padlo, bylo zraněno, nebo zajato téměř sedm tisíc mužů. Pruské jednotky tu znovu porazily rakouské vojsko.

Bitva u Mnichova Hradiště

V této bitvě došlo ke společnému boji pruských Labské armády a 1. armády proti I. rakouskému sboru. Výsledkem byla porážka rakouských vojsk.

Bitva u Svinišťan

Po vyhrané bitvě u České Skalice postupovaly hlavní síly pruského armádního sboru přes Zlíč a Chvalkovice k Choustníkovu Hradišti. Nejtěžší boje se odehrály u svinišťanského dvora a sebučského ovčína. Část rakouského vojska zaujala postavení jižně od Svinišťan mezi řekou Úpou a nynější hlavní silnicí k Jaroměři. Pruskému postupu se však již nedalo vzdorovat a tak ani zde rakouské jednotky neuspěly.

Bitva u Jičína.

Neúspěšné oblehání Pevnosti Josefov pruskou armádou

Josefovská pevnost pod vedením generálmajora Johanna Gaiszlera sehrála v prusko-rakouské válce roku 1866 jednoznačně pozitivní roli. Sloužila totiž jako lazaret, kde se dostalo prvního ošetření zhruba 4000 raněným a nemocným vojákům. Díky pravidelné střelbě z kanónu odháněla blížícího se nepřítele.

Bitva u Hradce Králové (bitva u Sadové, bitva na Chlumu) se odehrála 3. července 1866 severozápadně od městské pevnosti Hradec Králové mezi řekou Labe a vesnicemi Hořiněves, Sadová, Mokrovousy a Přím.
Šlo o rozhodující střetnutí mezi rakouským císařstvím a pruským královstvím v Prusko-rakouské válce. Poté, co bylo Rakousko v této bitvě poraženo, bylo o výsledku války rozhodnuto a následující bitvy už byly pouze snahou Rakouska o to, aby porážka v této válce nebyla zdrcující. Počtem vojáků, kteří se účastnili této bitvy, jde o největší střetnutí na území Čech a Moravy (436 000 vojáků). Současně jde o druhou největší bitvu 19. století (po bitvě Tří císařů u Lipska, zvané též Bitva národů, 1813 – 470 000 vojáků). Po půlnoci se rakouská a saská armáda rozmístily do půlkruhu dlouhého asi 10 km, v zádech měli řeku Labe. Za svítání začala bitva, ve které se Rakušané a Sasové utkali nejprve s pruskou První a Labskou armádou. Dopoledne nebylo o výsledku bitvy rozhodnuto, rakouská armáda vybavená moderními děly úspěšně vzdorovala útoku u vsi Lípa. Rakousko v tuto chvíli mělo dokonce mírnou převahu. Rakouská taktika selhala především v tom, že dva rakouské sbory se zapojily do zbytečného boje o les Svíb a odkryly pravé křídlo půlkruhové formace. Po příchodu pruské 2.armády došlo k obratu a kolem 3 hodin odpoledne dobyli Prusové vrch Chlum. Rakušané se pokusili z prohrané bitvy ustoupit a snažili se o co nejmenší ztráty. Tento ústup, krytý jízdou a dělostřelectvem na křídlech, se za cenu krvavé jezdecké bitvy u obce Střezetice okolo 5 hodiny zdařil, pruská armáda Rakušany nepronásledovala. Často se uvádí, že bitvu vyhrála moderní výzbroj pruské pěchoty, totiž pušky jehlovky nabíjené zezadu. Rakouské pušky měly ale delší dostřel a větší přesnost, takže neúspěch Rakouska lze přičíst na vrub spíše špatné taktice boje zblízka, tzv. na bodáky, než špatné výzbroji. Více k tomuto tématu v části „Zbraně“. Ztráty v bitvě byly obrovské, především na rakouské straně – 5700 mrtvých, 7500 pohřešovaných, 7500 zraněných a 22000 zajatých vojáků, 6000 koní, téměř 200 děl a přes 600 povozů. Spojenecký saský armádní sbor ztratil 130 mrtvých, 430 pohřešovaných, 900 raněných, 130 koní. Pruské ztráty byly mnohem menší – 2000 mrtvých, asi 300 pohřešovaných a 7000 zraněných vojáků, počet koní klesl téměř o 1000.

V poledne 22. července vstoupilo v platnost pětidenní příměří, během kterého měl být v jihomoravském Mikulově vyjednán předběžný mír. Poslední vojenské střetnutí proběhlo ten den v Lamači u Bratislavy, které bylo ukončeno až oznámeným příměřím. V této poslední bitvě prusko-rakouské války padlo několik set vojáků na jedné i druhé straně.

Předběžný mikulovský mír byl uzavřen 26. července 1866.

Válka skončila vítězstvím Pruska podpisem mírové smlouvy v Praze (Pražský mír) dne 23. srpna 1866.

Mírová smlouva z Prahy potvrdila konečnou platnost rozpuštění Německého spolku. Rakousko muselo souhlasit s tím, že německé vztahy byly znovuvytvořeny bez jeho spolurozhodování. V Severním Německu provedlo Prusko rozsáhlé zábory: monarchové z Hannoveru, Kurfiřtství Hessenského (zkr. též „Kurhessen“) a Nasaska byli sesazeni a jejich území byla připojena k Prusku. Kromě toho se Rakousko vzdalo svého práva na Vévodství Šlesvik a Holštýn, ve prospěch Prusů, takže i ty mohly být přičleněny k pruskému státu – stejně jako do té doby svobodný stát Frankfurt.Rakousko, jež do té doby nemuselo (s výjimkou Benátek) přijmout žádné územní ztráty, uznalo již 18. srpna 1866 vytvořený Severoněmecký spolek a tím i nadvládu Pruska v Severním Německu. Akceptovalo rovněž budoucí „národní sloučení“ Severoněmeckého spolku se sdruženými jihoněmeckými státy Královstvím Bavorským, Württemberskem, Bádenskem a Hessen-Darmstadtskem, přičemž však neměla být porušena jejich „mezinárodně nezávislá existence“. Bismarck uznal linii řeky Mohanu jako hranice pro pruský vliv především s ohledem na Francii. Nicméně tato linie byla již na přelomu léta a podzimu 1866 překročena, a sice uzavřením Svazku pro vzájemnou ochranu a vzdor mezi Pruskem a čtyřmi jihoněmeckými státy. Zpočátku plánované vzájemné sjednocení jihoněmeckých států, do tzv. Südbundu (Jižního spolku), se v praxi neuskutečnilo.